Vojenské a politické účinky křížových výprav

Křížové výpravy byly série náboženských válek vedených mezi lety 1095 a 1291, které zahájila katolická církev s cílem získat zpět Svatou zemi pod muslimskou nadvládou. Křížové výpravy měly hluboký dopad na politickou a vojenskou krajinu středověku a jejich odkaz můžeme pociťovat dodnes.

Vojenský dopad

Křížové výpravy byly svědkem zavedení nových vojenských taktik a technologií, jako je použití obléhacích strojů a vytvoření stálých armád. Tyto inovace umožnily rychlou expanzi evropské moci, což vedlo k založení nových království a říší.

Křížové výpravy také viděly vznik rytířské třídy, skupiny vojáků z povolání, kteří byli vycvičeni v používání těžké zbroje a zbraní. Tato nová třída válečníků by se stala páteří středověkých armád a hrála by hlavní roli ve vývoji evropského válčení.

Politický dopad

Křížové výpravy měly velký politický dopad na Evropu, protože viděly vzestup nových mocností, jako je Jeruzalémské království a Benátská republika. Tyto nové státy by se staly hlavními hráči v politice středověku a jejich vliv by byl pociťován po celá staletí.

Křížové výpravy také viděly vznik papežství jako hlavní politické síly, když se papež stal vůdcem sjednocené křesťanské Evropy. To by vedlo k založení Svaté říše římské a rozvoji nového politického systému založeného na feudalismu.

Závěr

Křížové výpravy měly hluboký dopad na vojenskou a politickou scénu středověku. Viděli zavádění nových vojenských taktik a technologií, vznik rytířské třídy a vzestup nových mocností, jako je Jeruzalémské království a Benátská republika. Křížové výpravy také viděly vznik papežství jako hlavní politické síly, což vedlo ke zřízení Svaté říše římské.

První a možná nejdůležitější věc, kterou bychom měli mít na paměti, je, že když je vše řečeno a uděláno, z politického a vojenského hlediskakřížové výpravybyly masivním selháním. První křížová výprava byla natolik úspěšná, že evropští vůdci byli schopni vyškrábat království, která zahrnovala taková města jako napřJeruzalém, Acre, Betlém a Antiochie. Poté však šlo vše z kopce.

Jeruzalémské království přetrvá v té či oné podobě několik set let, ale vždy bylo v nejisté situaci. Bylo založeno na dlouhém úzkém pruhu země bez přírodních překážek a jehož populace nebyla nikdy zcela dobyta. Trvalé posily z Evropy byly vyžadovány, ale ne vždy k nim docházelo (a ti, kteří se o to pokusili, se ne vždy dožili Jeruzaléma).

Celá jeho populace byla asi 250 000 soustředěna v pobřežních městech jako Ascalon, Jaffa, Haifa, Tripolis, Bejrút, Tyre a Acre. Tito křižáci byli přečísleni domorodým obyvatelstvem asi 5 ku 1 — bylo jim dovoleno, aby si z větší části vládli sami a byli spokojeni se svými křesťanskými pány, ale nikdy nebyli ve skutečnosti dobyti, pouze poraženi.

Vojenskou pozici křižáků udržovala z velké části složitá síť silných opevnění a hradů. Po celém pobřeží měli křižáci pevnosti na dohled jeden od druhého, což umožňovalo rychlou komunikaci na velké vzdálenosti a relativně rychlou mobilizaci sil.

Upřímně, lidem se to líbiloideakřesťanů vládnoucích Svaté zemi, ale neměli velký zájem do ní pochodovathájitto. Počet rytířů a vládců ochotných utrácet krev a peníze na obranu Jeruzaléma nebo Antiochie byl velmi malý, zvláště ve světle skutečnosti, že Evropa nebyla téměř nikdy sjednocena. Každý se vždy musel bát o své sousedy. Ti, kteří odešli, se museli obávat, že sousedé zasahují do jejich území, když nebudou poblíž, aby je bránili. Ti, kteří zůstali vzadu, se museli obávat, že moc a prestiž těch na křížové výpravě příliš vzrostou.

Jedna z věcí, která pomohla zabránit křižáckým výpravám v úspěchu, byly neustálé hašteření a hádky. I mezi muslimskými vůdci toho bylo samozřejmě dost, ale rozpory mezi evropskými křesťany byly nakonec horší a způsobily větší problémy, když došlo na zahájení účinných vojenských tažení na Východ. Dokonce i El Cid, španělský hrdina Reconquisty, stejně často bojovalproMuslimští vůdci stejně jako on proti nim.

Kromě znovudobytí Pyrenejského poloostrova a znovudobytí některých ostrovů ve Středozemním moři existují pouze dvě věci, na které můžeme poukázat, které by mohly být považovány za vojenské nebo politické úspěchy křížových výprav. Za prvé, dobytí Konstantinopole muslimy bylo pravděpodobně odloženo. Bez zásahu západní Evropy je pravděpodobné, že Konstantinopol by padla mnohem dříve než v roce 1453 a rozdělená Evropa by byla značně ohrožena. Zatlačení islámu mohlo pomoci zachovat křesťanskou Evropu.

Zadruhé, ačkoli byli křižáci nakonec poraženi a zatlačeni zpět do Evropy, islám byl v tomto procesu oslaben. To nejen pomohlo oddálit dobytí Konstantinopole, ale také to pomohlo udělat z islámu snadnější cíl pro Mongoly přijíždějící z východu. Mongolové nakonec konvertovali k islámu, ale než se tak stalo, rozbili muslimský svět, a to také pomohlo dlouhodobě chránit Evropu.

Společenský a náboženský výsledek křížových výprav

Sociálně řečeno, křížové výpravy měly dopad nakřesťanpostoj k vojenské službě. Dříve existovaly silné předsudky vůči armádě, alespoň mezi duchovními, na předpokladu, že Ježíšovo poselství vylučovalo válčení. Původní myšlenka zakazovala prolévat krev v boji a byla vyjádřena svatým Martinem ve čtvrtém století, který řekl: „Jsem Kristův voják. Nesmím bojovat.' Aby muž zůstal svatý, zabíjení ve válce bylo přísně zakázáno.

Věci se poněkud změnily vlivem Augustina který rozvinul doktrínu „spravedlivé války“ a tvrdil, že je možné být křesťanem a zabíjet ostatní v boji. Křížové výpravy vše změnily a vytvořily nový obraz křesťanské služby: válečného mnicha. Na základě modelu křižáckých řádů, jako jsou Hospitalers a Templářský rytíř, mohli laici i duchovní brát v úvahu vojenskou službu a zabíjení. bezvěrci jako platný, ne-li preferovaný způsob služby Bohu a církvi. Tento nový pohled vyjádřil sv. Bernard z Clairvaux, který řekl, že zabíjení ve jménu Krista je spíše „malecida“ než vražda, že „zabít pohana znamená získat slávu, protože to vzdává slávu Kristu“.

Růst vojenských a náboženských řádů jako Řád německých rytířů a templářský rytíř měl také politické důsledky. Nikdy před křižáckými výpravami neviděli, ani úplně nepřežili konec křížových výprav. Jejich obrovské bohatství a majetek, které přirozeně inspirovaly pýchu a opovržení druhými, z nich učinily lákavé cíle pro politické vůdce, kteří během válek se svými sousedy a bezvěrci zchudli. Templáři byli potlačeni a zničeni. Jiné řády se staly charitativními organizacemi a zcela ztratily své bývalé vojenské poslání.

Došlo také ke změnám v povaze náboženského zachovávání. Kvůli rozšířenému kontaktu s tolika svatými místy význam relikvií rostl. Rytíři, kněží a králové s sebou neustále přinášeli kousky svatých a kříže a zvyšovali svou postavu tím, že je umisťovali do důležitých kostelů. Místním církevním představitelům to rozhodně nevadilo a povzbuzovali místní obyvatele v uctívání těchto relikvií.

Síla papežství také trochu vzrostla částečně kvůli křížovým výpravám, zejména První . Bylo vzácné, že by se nějaký evropský vůdce vydal na křížovou výpravu sám; obvykle byly křížové výpravy zahájeny pouze proto, že na tom trval papež. Když byli úspěšní, zvýšila se prestiž papežství; když neuspěli, byly obviňovány hříchy křižáků.

Vždy to však bylo prostřednictvím úřadů papeže, kde byly odpustky a duchovní odměny rozdávány těm, kteří se dobrovolně rozhodli vzít kříž a pochodovat do Jeruzaléma. Papež také často vybíral daně, aby zaplatil za křížové výpravy – daně vybírané přímo od lidí a bez jakéhokoli vstupu nebo pomoci od místních politických vůdců. Papežové nakonec toto privilegium začali ocenit a vybírali daně i pro jiné účely, což se králům a šlechticům trochu nelíbilo, protože každá mince, která šla do Říma, byla mincí, kterou jim byly odepřeny do jejich pokladny. Úplně poslední cruzado neboli daň z křížové výpravy v římskokatolické diecézi Pueblo v Coloradu byla oficiálně zrušena až v roce 1945.

Zároveň se však poněkud snížila síla a prestiž církve samotné. Jak bylo uvedeno výše, křížové výpravy byly kolosálním selháním a bylo nevyhnutelné, aby se to špatně odrazilo na křesťanství. Křížové výpravy začaly být vedeny náboženským zápalem, ale nakonec je vedla spíše touha jednotlivých panovníků posílit svou moc nad svými rivaly. Cynismus a pochybnosti o církvi vzrostly, zatímco nacionalismus dostal podporu nad myšlenkou univerzální církve.

Obchod a ideologie

Ještě větší význam měla zvýšená poptávka po obchodním zboží – Evropané si od muslimů vyvinuli ohromnou chuť na látky, koření, šperky a další, stejně jako ze zemí ještě dále na východ, jako je Indie a Čína, což podnítilo zvýšený zájem o průzkum. Ve stejné době byly na východě otevřeny trhy pro evropské zboží.

Tak tomu bylo vždy s válkami v dalekých zemích, protože válka učí zeměpis a rozšiřuje obzory - samozřejmě za předpokladu, že ji prožijete. Mladí muži jsou posláni do boje, seznamují se s místní kulturou a po návratu domů zjišťují, že se již nechtějí obejít bez některých věcí, na které si zvykli: rýže, meruňky, citrony, jarní cibulka, satén , drahokamy, barviva a další byly zavedeny nebo se staly běžnějšími v celé Evropě.

Je zajímavé, jak velkou část změn podpořilo podnebí a geografie: krátké zimy a zvláště dlouhá horká léta byly dobrými důvody, proč odložit evropskou vlnu ve prospěch místního oděvu: turbanů, burnusů a měkkých pantoflí. Muži seděli se zkříženýma nohama na podlaze, zatímco jejich manželky přijaly praxi parfémů a kosmetiky. Evropané — nebo alespoň jejich potomci, sňatí s místními obyvateli, vedoucí k dalším změnám.

Bohužel pro křižáky, kteří se v regionu usadili, to vše zajistilo jejich vyloučení ze všech stran. Místní je nikdy nepřijali, bez ohledu na to, kolik jejich zvyků přijali. Vždy zůstali okupanty, nikdy se nestali osadníky. Zároveň Evropané, kteří je navštívili, kritizovali jejich měkkost a zženštilý charakter svých zvyků. Potomci první křížové výpravy ztratili mnoho ze svérázné evropské povahy, která z nich udělala cizince v Palestině i Evropě.

Ačkoli přístavní města, která italští obchodníci doufali dobýt a na nějakou dobu je skutečně kontrolovali, byla nakonec všechna ztracena, italská obchodní města nakonec zmapovala a kontrolovala Středozemní moře, čímž se stalo fakticky křesťanským mořem pro evropský obchod. Před křižáckými výpravami byl obchod se zbožím z východu široce kontrolován Židy, ale s rostoucí poptávkou odsunoval rostoucí počet křesťanských obchodníků Židy stranou - často prostřednictvím represivních zákonů, které omezovaly jejich schopnost zapojit se do jakéhokoli obchodu v První místo. Mnoho masakrů Židů v celé Evropě a Svaté zemi loupeživými křižáky také pomohlo uvolnit cestu křesťanským obchodníkům, aby se sem mohli nastěhovat.

Jak obíhají peníze a zboží, obíhají i lidé a myšlenky. Rozsáhlý kontakt s muslimy vedl k méně materialistickému obchodu s myšlenkami: filozofií, vědou, matematikou, vzděláním a medicínou. Do evropských jazyků byly zavedeny stovky arabských slov, vrátil se starý římský zvyk holit si vousy, byly zavedeny veřejné lázně a latríny, zdokonalila se evropská medicína, dokonce se projevil vliv i na literaturu a poezii.

Více než trochu z toho bylo původně evropského původu, myšlenky, které si muslimové zachovali od Řeků. Část z toho byl také pozdější vývoj samotných muslimů. To vše dohromady vedlo k rychlejšímu sociálnímu vývoji v Evropě, což jim dokonce umožnilo překonat islámskou civilizaci – něco, co Araby trápí dodnes.

Ekonomický výsledek křížových výprav

Financování organizování křížových výprav bylo ohromným podnikem, který vedl k rozvoji bankovnictví, obchodu a daní. Tyto změny ve zdanění a obchodu pomohly urychlit konec feudalismu. Feudalistická společnost byla dostačující pro individualistické akce, ale nehodila se pro masivní kampaně, které vyžadovaly tolik organizace a financování.

Mnoho feudálních šlechticů muselo dát své pozemky do zástavy lichvářům, obchodníkům a církvi – něco, co se jim později vrátilo a co posloužilo k podkopání feudálního systému. Více než několik klášterů obydlených mnichy se slibem chudoby tímto způsobem získalo rozsáhlé majetky, které konkurovaly nejbohatším šlechticům v Evropě.

Desetitisícům nevolníků byla zároveň poskytnuta svoboda, protože se dobrovolně přihlásili do křížových výprav. Ať už při tom zemřeli, nebo se jim podařilo dostat se domů živí, nebyli již vázáni na půdu ve vlastnictví šlechticů, čímž se eliminoval ten malý příjem, který měli. Ti, kteří se vrátili, již neměli zajištěné farmářské postavení, které oni a jejich předkové vždy znali, takže mnozí skončili ve městech, a to urychlilo urbanizaci Evropy, úzce spojenou se vzestupem obchodu a merkantilismu.