Existence předchází esenci: Existencialistické myšlení
Existence Precedes Essence: Existentialist Thought je komplexní a bystré zkoumání filozofických základů existencialismu. Tato kniha, kterou napsal renomovaný filozof Jean-Paul Sartre, poskytuje hloubkový pohled na koncept existencialismus a jeho důsledky pro lidský život a zkušenost.
Kniha začíná zkoumáním konceptu existence a jak to souvisí s myšlenkou podstaty. Sartre tvrdí, že existence předchází esenci, což znamená, že život člověka není předem určen žádnou vnější silou nebo předem určeným souborem hodnot. Místo toho si každý jednotlivec může svobodně vybrat svou vlastní cestu a vytvořit si svůj vlastní smysl života.
Sartre pak pokračuje v diskusi o důsledcích tohoto konceptu pro lidský život, zkoumá témata jako např svoboda , odpovědnost , pravost , a význam . Tvrdí, že přijetím konceptu existence předcházející esenci si jednotlivci mohou více uvědomovat svou vlastní svobodu a odpovědnost vytvářet si vlastní životy a nacházet svůj vlastní smysl.
Existence předchází esenci: Existencialistické myšlení je základní čtení pro každého, kdo se zajímá o existencialismus a jeho důsledky pro lidský život. Sartrova tvorba je jasná a poutavá a jeho argumenty nutí k zamyšlení a jsou prozíravé. Tato kniha ve čtenářích jistě zanechá hlubší pochopení pojmu existencialismus a jeho důsledků pro jejich vlastní životy.
Fráze „existence předchází esenci“, kterou vytvořil Jean-Paul Sartre, začala být považována za klasickou, dokonce definující formulaci srdce existencialista filozofie. Je to myšlenka, která se stává tradiční metafyzika na její hlavě.
Západní filozofické myšlení předpokládá, že „podstata“ nebo „povaha“ věci je zásadnější a věčnější než její pouhá „existence“. Pokud tedy chcete něčemu porozumět, musíte se dozvědět více o jeho „podstatě“. Sartre nesouhlasí, i když je třeba říci, že svůj princip neuplatňuje univerzálně, ale pouze na lidstvo.
Pevná vs. závislá příroda
Sartre tvrdil, že existují dva druhy bytí. První je „bytí v sobě“ (samo o sobě), které je charakterizováno jako něco, co je pevné, úplné a nemá žádný důvod pro své bytí – prostě je. To popisuje svět vnějších objektů. Když vezmeme v úvahu například kladivo, můžeme pochopit jeho povahu tím, že vyjmenujeme jeho vlastnosti a prozkoumáme účel, pro který bylo vytvořeno. Kladiva vyrábí lidé z určitých důvodů – v jistém smyslu „podstata“ nebo „přirozenost“ kladiva existuje v mysli tvůrce dříve, než na světě existuje skutečné kladivo. Dá se tedy říci, že pokud jde o věci jako kladiva, podstata předchází existenci – což je klasická metafyzika.
Druhým typem existence podle Sartra je „bytí pro sebe“ (pro sebe), která je charakterizována jako něco, co svou existencí závisí na prvním. Nemá žádnou absolutní, pevnou nebo věčnou povahu. Pro Sartra to dokonale popisuje stav lidstva.
Lidé jako závislí
Sartrova víra se střetla s tradiční metafyzikou – nebo spíše metafyzikou ovlivněnou křesťanstvím – která s lidmi zachází jako s kladivy. Je tomu tak proto, že podle teistů byli lidé stvořeni Bohem jako záměrný akt vůle a s konkrétními myšlenkami nebo záměry na mysli – Bůh věděl, co je třeba udělat, než lidé vůbec existovali. V kontextu křesťanství jsou tedy lidé jako kladiva, protože povaha a vlastnosti – „podstata“ – lidstva existovaly ve věčné mysli Boha dříve, než na světě existovali skuteční lidé.
Dokonce mnoho ateistů zachovat tento základní předpoklad navzdory skutečnosti, že se obejdou bez doprovodného Božího předpokladu. Předpokládají, že lidské bytosti mají nějakou zvláštní „lidskou přirozenost“, která omezuje to, čím člověk může nebo nemůže být – v podstatě, že všichni máme nějakou „esenci“, která předchází naší „existenci“.
Sartre věřil, že bylo chybou zacházet s lidmi stejným způsobem, jakým zacházíme s vnějšími předměty. Povaha lidí je místo toho jak sebedefinovanáazávislý na existenci ostatních. Pro lidské bytosti tedy jejich existence předchází jejich podstatu.
Bůh není
Sartrova víra zpochybňuje principy ateismu, které se shodují s tradiční metafyzikou. Nestačí jednoduše opustit koncept Bůh , řekl, ale je také třeba opustit jakékoli koncepty, které pocházely z myšlenky Boha a byly na ní závislé, bez ohledu na to, jak pohodlné a známé se během staletí mohly stát.
Sartre z toho vyvozuje dva důležité závěry. Zaprvé tvrdí, že neexistuje žádná daná lidská přirozenost společná všem, protože neexistuje Bůh, který by ji dal na prvním místě. Lidské bytosti existují, to je jasné, ale teprve po jejich existenci se může vyvinout nějaká „esence“, kterou lze nazvat „lidskou“. Lidské bytosti se musí rozvíjet, definovat a rozhodovat o tom, jaká bude jejich „přirozenost“, prostřednictvím zapojení se sebou samých, se svou společností a přírodním světem kolem nich.
Individuální a přesto zodpovědné
Sartre dále tvrdí, že ačkoli „přirozenost“ každé lidské bytosti závisí na tom, jak se tato osoba definuje, je tato radikální svoboda doprovázena stejně radikální odpovědností. Nikdo nemůže jednoduše říci „bylo to v mé povaze“ jako omluvu pro své chování. Cokoli člověk je nebo dělá, je zcela závislé na jeho vlastních volbách a závazcích – není nic jiného, o co by se mohl opřít. Lidé nemají koho vinit (nebo chválit), než sami sebe.
Sartre nám pak připomíná, že nejsme izolovaní jednotlivci, ale spíše členové komunit a lidské rasy. Možná neexistuje univerzální člověkPříroda, ale určitě existuje obyčejný člověkstav-jsme v tom všichni společně, všichni žijeme v lidské společnosti a všichni stojíme před stejnými druhy rozhodnutí.
Kdykoli se rozhodujeme o tom, co dělat, a přijímáme závazky ohledně toho, jak žít, zároveň prohlašujeme, že toto chování a tento závazek je něco, co má pro lidské bytosti hodnotu a důležitost. Jinými slovy, navzdory skutečnosti, že neexistuje žádná objektivní autorita, která by nám říkala, jak se máme chovat, měli bychom se stále snažit být si vědomi toho, jak naše rozhodnutí ovlivňují ostatní. Sartre tvrdí, že lidé nejsou zdaleka osamělí individualisté, ale jsou zodpovědní sami za sebe, ano, ale také nesou určitou odpovědnost za to, co si ostatní vybírají a co dělají. Bylo by aktem sebeklamu učinit volbu a pak si zároveň přát, aby ostatní neučinili stejnou volbu. Jedinou alternativou je přijmout určitou odpovědnost za ostatní, kteří následují naše vedení.